Reportáž z Neuruppinu – úspěšná integrace uprchlíků

Boho2Koncem května jsem strávila čtyři dny v německém městě Neuruppin, abych viděla, jak tady pracují s uprchlíky. Pozvala mne Christiane Schulz, farářka německé evangelické církve.

Christiane Schulz je vedoucí Diakonie ESTAruppin, která pracuje ve městě Neuruppin (asi 30 000 obyvatel) a okolí, cca 70 km od Berlína. Nejde však o klasické zařízení německé Diakonie, kde mají středisko a poskytují sociální služby. ESTAruppin má 60 zaměstnanců a realizuje mnoho projektů, které reagují na aktuální potřeby komunity v Neuruppin a okolních vesnicích.

Mají jen několik kanceláří, jinak hodně pracují v terénu a do práce zapojují dobrovolníky. Nyní se soustřeďují na práci s uprchlíky. Pracují v okrese, který má cca 100 000 lidí a je tam cca 1500 uprchlíků. ESTAruppin se ale věnuje i dětem (dobrovolníci pro osamělé rodiny s dětmi, speciální hřiště), finančnímu poradenství sociálně slabým rodinám apod. Zapojení dobrovolníků je v Německu zřejmě úplně běžné. Podle Christiane přísluší v Německu na jednoho Němce dva spolky. Christiane propojuje práci sociální pracovnice (probírá s uprchlíky jejich situaci, radí jim, vymýšlí a píše projekty, řídí zaměstnance apod.) s rolí duchovní. Příležitostně tak vede bohoslužby, kterých se účastní jak místní věřící či nevěřící, tak uprchlíci – křesťané i muslimové.

Boho1

Bohoslužby v Rheinsbergu, účastní se jich jak křesťané, tak muslimové

VelikBoho

Velikonoční bohoslužba na hřišti Bauspielplatz

Po mém příjezdu do Neuruppin jedeme s Christiane na kolech na hřiště, které nazývají Bauspielplatz. Pozemek si ESTAruppin pronajímá od města, náklady platí z projektů či darů. Je to zajímavé místo, kde si všechno tvoří sami – domky, kůlny, hřiště, ohrady pro zvířata, opravnu kol i věci denní potřeby postavili postupně dva zaměstnanci s dobrovolníky. Je tu řezbářská dílna, keramická pec, klubovna s kamny. Chodí sem na praxi jak nezaměstnaní, tak uprchlíci. Je otevřeno každý den od odpoledne do večera, hřiště navštěvují děti z města, uprchlické děti, chodí sem na návštěvy místní školy.

Po cestě do města se zastavujeme v poradně pro uprchlíky, kterou provozuje Wohnverbund Neuruppin. Mluvíme s poradcem, mladým mužem, který vedle dalších jazyků mluví také arabsky. Pracuje s těmi uprchlíky, kteří už mají udělený pobyt, pomáhá jim hlavně najít bydlení. Problém je, že v Neuruppin, kde by uprchlíci chtěli bydlet, je bytů málo. Byty jsou po vesnicích, ale tam zase není třeba škola, práce, autobusové spojení, infrastruktura.

Pokračujeme do města, do klubu pro mládež, který využívá jak místní evangelický sbor, tak diakonie. Prostor se nazývá Café Nadi, a každou středu se tu konají nějaké akce s uprchlíky (viz program). Dnes tu proběhne debata mezi místními a příchozími o postavení muže a ženy v islámském světě a Evropě.

CafeNadi

Účastní se asi dvacet lidí. Christiane a lidé z ESTAruppin, několik místních (také jeden starý Němec s manželkou, kteří přivezli ze sousední vesnice dva manželské páry – Afghánce a Iránce, kterým se jako dobrovolníci věnují). Dále paní z úřadu, která se zabývá rovnoprávností mužů a žen v Německu. Pak matka a dcera ze Sýrie (dcera překládá z angličtiny do arabštiny), mladá žena z Afghánistánu (překládá z angličtiny do farsí), jeden starší muž a další čtyři mladíci ze Sýrie. Celkem asi deset uprchlíků a deset Němců.

Christiane požádala, aby si uprchlíci připravili krátké povídání, jak si představují postavení muže a ženy. Paní z úřadu pak má říci, jak je to v Německu.

Začíná starý pán – Syřan. Mluví poeticky, představuje ženu jako strom a muže, který se o ni stará, čím lépe se stará, tím lepší ovoce (děti, péči a podobně, jak pak vysvětluje) mu strom – žena přinese. Zdá se, že syrští muži souhlasí. Matka Syřanka pak vykládá, že se situace změnila, dřív se žena starala o dům a rodinu, ale teď musí i žena pracovat a potom je moc těžké zvládnout oboje, když jí muž nepomůže. Do toho se přidá jiný Syřan s poznámkou, že když žena pracuje, nemůže zvládnout všechno a potom to odnáší péče o děti – nevychovává je dobře. Syrský mladík Muhamad nezvládá organizovanou diskuzi. Skáče do řeči a ptá se naléhavě, proč je to v Německu tak, že je na prvním místě dítě, potom žena, potom pes a až na posledním muž. Ostatní mu nerozumějí a debata se trochu zvrhává, každý chce říci svoje. Nejen Němky oponují, i ženy z Afghánistánu a Iránu nesouhlasí s postavením ženy, jak ho představili Syřané. Nakonec se debata uklidňuje, paní z úřadu krátce představuje, jak Němky, Evropanky bojovaly v padesátých letech za právo pracovat a studovat. Nyní jsou v Německu obě pohlaví rovnoprávná, i když stejně jsou na tom někdy ženy hůř a je třeba to hlídat a bojovat za úplná práva. Potom si berou slovo Afghánka a Íránka a obě říkají, že když má člověk moc dětí, nemá čas na sebe a rodinu. Ony to tak nechtějí. Diskutuje se o tom, že může děti hlídat a vychovávat i muž, s čímž nesouhlasí syrští muži s tím, že podle zákona je to odpovědnost ženy. Nakonec se dochází k celkem všemi akceptovanému závěru, že by každý měl mít možnost se rozhodnout, zda bude doma nebo v práci, a že ten, kdo je spokojen se svým životem, údělem, bude i dobře vychovávat děti. Dále se pokračuje v neformální debatě u kávy.

Diskuse

Společná diskuze o postavení ženy

Večer společná večeře s dalšími šesti Němci. Můj soused – starší pán, říká, že jeho žena pochází z Camerunu. Bydlí ve vesnice Heimland, kde je čtyřicet starousedlíků a do starého hotelu přivezli osmdesát devět uprchlíků. Nejprve z toho bylo pozdvižení, místní se báli. Rozhodli se, že půjdou uprchlíkům vysvětlit, že musejí dodržovatpravidla, báli se, že jim zničí jejich les a přírodu. Ale nechtěli jít jen tak bez ničeho, to se jim zdálo nezdvořilé, tak vzali sebou nějaké dorty. Nakonec prý z toho bylo příjemné setkání. V současnosti se někteří lidé z vesnice angažují, dělají věci společně s uprchlíky. Jiní se nezapojují, ale už jim to nevadí. Pán to hodnotil tak, že je to pro vesnici dobré, lidé se aktivizovali a dali se dohromady.

Ve čtvrtek ráno jdeme do místního komunitního centra, kde je domluveno setkání s vedoucí. Jdeme tam s Christiane a Maherem, Syřanem, hledat místo, kde by se mohli místní muslimové pravidelně modlit.

Nyní se modlí v ubytovně v Neuruppin, jsou tam ale malé místnosti a nevejdou se tam všichni, modlí se pětkrát denně.

Když přijdeme na místo setkání, připojuje se k nám ještě Syřan Mohamed, o čemž Christiane předem nevěděla.

Vedoucí centra nám ukazuje prostory, kde by mohly modlitby probíhat. Je to velká místnost, vprostřed stůl, Syřanům vyhovuje. Dohadují podmínky. Rádi by se modlili pětkrát denně každý den, s tím ale vedoucí evidentně předtím nepočítala. Místnost se používá na jiné účely, nešlo by to dohromady. Nakonec se dohadují, že tam budou chodit každý pátek od 12 asi na hodinu nebo déle, čas se řídí západem slunce, jedná se asi o deset až dvacet lidí. Maher za ně bude zodpovědný. Když už to vypadá, že se dohodli, přichází další tři muži, Syřané z ubytovny. Pouští se do debaty s Maherem a je vidět, že s ním nesouhlasí. Vedoucí je evidentně nervózní z nastalé situace, kdy tam byl nejprve jeden muž a teď tam s ní diskutuje pět lidí. Muži nesouhlasí s tím, že jich bude při modlitbách deset až dvacet. Ukazuje se, že můj soused, Syřan, farmaceut, mluví dobře rusky. Vysvětluje mi, že to nejde, aby se určilo deset až dvacet lidí pro modlitby. „Když se to roznese mezi uprchlíky, přijde jich sto nebo i dvě stě. Nemůžeme je odmítnout nebo si vybírat, kdo tu může být a kdo ne“. To sice Maher uznává, ale nesouhlasí s tím počtem, říká, že tolik jich nebude. Christiane navrhuje, aby se modlili u nich v kostele, tam je místa dost. Maherovi by to nevadilo, je liberální, ale někomu z ostatních by to nevyhovovalo, tak to neberou. Nakonec dojdou k závěru, že zkusí dodržet původní domluvu. Nebudou to moc rozhlašovat a uvidí se, co tomu místní lidé řeknou (taky na tohle nejsou zvyklí). Když by bylo zájemců moc, budou hledat něco jiného.

Jednání

Jednání o možnosti zapůjčení prostor pro modlitby muslimů

Christiane je ráda, že to skončilo dobře, ale je nespokojená s postupem Syřanů. „Nemůžou tam takhle postupně chodit a měnit, co se už dohodlo. Na to Němci nejsou zvyklí a potom to budí nedůvěru“.

Pokračujeme v návštěvě místní ubytovny pro uprchlíky, Heimu. Není v centru města, spíše na kraji, ale jezdí k němu autobus a mnoho uprchlíků jezdí do města na kole. Budova je bývalý učňák (jsme v bývalé NDR, budovy podobné jako u nás), panelák. Jdeme rovnou, nikdo budovu nehlídá, jen novinářka, která jde s námi, musila návštěvu ohlásit předem.

SŘíďou

Ředitel Heimu, sociální pracovnice, Christiane a A.F.

Vítá nás ředitel, který má k ruce dvě sociální pracovnice, jednu z Thajska, jednu Rumunku. Ochranka nastupuje odpoledne, když jsou zaměstnanci pryč, a zůstává v domě přes noc. Dohromady sedm zaměstnanců. Jednou za měsíc dochází lékař. Také chodí dobrovolníci z města na různé akce – doučují němčinu, hrají si s dětmi v herně. Při našem příchodu postává u vstupu pár lidí z Eritrei, protože je tam nejlepší wifi.

Dům má teď 208 obyvatel, nejvíc Sýrie, Eritrea, Somálsko, Afghánistán. Ubytovna je zřízena okresem, uprchlíci zůstávají asi jeden rok. Měli by odejít, když dostanou azyl, ale teď zůstávají i déle, protože nejsou byty. Dostávají 330 Euro měsíčně, z toho si platí živobytí, ne ubytování. Bydlí v místnostech po dvou, vaří ve společné kuchyni, na každém patře je jedna.

Spoustu uprchlíků z ubytovny jsem během těch několika dnů potkala na různých akcích ve městě.

Po návštěvě Heimu následuje setkání pracovní skupiny pro vybudování centra pro uprchlíky v Neuruppin. Mělo by to být centrum s poradenstvím, možností společných aktivit i s byty pro migranty. Dům je vytipovaný a možná se našel i dárce peněz, jedná se o soukromou investici. Na schůzce je hodně lidí, kteří pracují s uprchlíky. Christiane, šéf Heimu, paní z komunitního centra, poradce pro migranty, koordinátor dobrovolníků za město, paní z krajského úřadu i architekt. Projekt je teprve na začátku.

Pokračujeme do centra ESTAruppin, kde mám schůzku s paní Birte, poradkyní pro uprchlíky, zaměstnankyní ESTAruppin. Pracuje s těmi, kteří již mají udělený pobyt a pomáhá jim s hledáním bytu a prací. Potvrzuje, že bytů je málo a i s prací je to složité. Podle ní hodně Syřanů je kvalifikovaných, ale nemají správné papíry a trvá dlouho, než Němci papíry uznají. Teprve pak můžou na těch pozicích pracovat. Složitá byrokracie. Také učení se jazyku trvá dlouho. Je to starší paní, mluví rusky, polsky a anglicky. Má polské kořeny, rodiče utíkali z Polska a ze Sudet (ostatně většina z lidí, které jsem poznala, má nějaké migrantské předky, minimálně alespoň z NDR). Předtím pracovala s Rusy s německým občanstvím, kterým bylo v minulých letech hromadně umožněno přesídlit do Německa. Ti se prý moc neintegrovali, ale jejich děti již ano.

Dále mluvím s psycholožkou Helenou, která nyní pomáhá rozběhnout sociální podnik – ethnocatering. Připravuje auto – tříkolku na přepravu a přípravu jídla. Kontroluje lednice v autě i nářadí na údržbu. Auto mají teprve měsíc, založili skupinu, která připravuje rozličná jídla – syrská, afghánská, čečenská. S autem začínají objíždět různé akce, na víkend plánují prodej jídel na veletrhu Prima u vesnice Kyritz. Jídla budou rozvážet i na základě soukromých objednávek. Věří, že po čase se může prací pro ethnocatering uživit několik uprchlíků.

EthnoCatering

Tříkolka na ethnocatering na náměstí v Neuruppin

Na večeři se opět setkávám se Syřanem Maherem, který mi vypravuje o životě v Sýrii. Je učitel angličtiny, v Sýrii zůstala jeho žena a čtyři děti. Dostal azyl, takže by mohli za ním přijet. Problém je, že musejí zažádat o vízum na ambasádě v Bejrútu a dostali termín až na příští rok. Jsou z Hamá a on se o ně hodně bojí. Zatím se v Německu intenzivně učí německy, nyní je zaměstnán v ESTAruppin, pomáhá Christiane v kontaktu s ostatními uprchlíky. Velmi příjemný, iniciativní a motivovaný. Má plán, že až děti přijedou, naučí se ve škole německy, on je bude učit anglicky, manželka arabsky, takže pak budou mít v Německu velkou šanci na uplatnění. Maher je vlastně původem Palestinec, který žil celý život v uprchlickém táboře v Hamá. Na večeři je i Karin, poradkyně pro uprchlíky, zaměstnaná v ESTAruppin. Pracuje s těmi, kteří ještě nedostali pobyt. Je frustrovaná z toho, že podmínky pro uprchlíky se zpřísňují a neplatí, s čím původně počítali. Jde hlavně o sjednocení rodiny. Nyní dostávají Syřané hlavně doplňkovou ochranu na jeden rok, tu pak prodlužují na další rok, a teprve pak mají teoreticky šanci na sjednocení rodiny (při doplňkové ochraně ne). Říká, že těžko se mohou lidé integrovat, učit se německy a usilovat o práci, když jsou sami, jejich rodiny zůstaly doma, často ohroženy válkou. „V takovém stresu se nemůžete soustředit na učení němčiny a podobné věci“. Karin je také nespokojena s tím, že se připravuje nařízení, kdy budou muset uprchlíci až tři roky zůstávat na jednom místě, kam je přidělí a nebudou se moci stěhovat. To podle ní nemůže fungovat.

V pátek ráno snídáme s Martinem, vedoucím programu ubytovávání uprchlíků (organizace Wohnverbund Neuruppin). Začínali v roce 2010 s jednou ubytovnou pro uprchlíky a pár byty.

Teď mají v kraji ve vesnicích osm ubytoven a deset kanceláří s poradci, spravují 120 bytů. V kraji je cca 1500 uprchlíků (různých statusů). Potvrzuje, že je problém s tím, že lidé nechtějí do malých vesnic. Obávají se, že tam není infrastruktura a práce, i když je tam třeba pěkný byt a přátelské prostředí. Raději by zůstali v ubytovně v Neuruppin. Tak to teď dělají tak, že nově příchozí stěhují rovnou do bytů ve vybrané vesnici. Na druhou stranu Martin říká, že příchod většího počtu uprchlíků do vesnic byl pro obyvatele nejprve problém, báli se. On a kolegové jezdili a vysvětlovali, jak to bude vypadat. Potom se prý většinou lidé uklidní a začnou řešit problém prakticky. Často to přináší novou energii a nápady do vesnic. „Lidé se dávají dohromady, poznávají také jeden druhého a různé svoje talenty“. Za příklad dává vesnice Heimland a Golzow. „V Golzowě se měla rušit škola, nebyly děti. S příchodem uprchlíků škola zůstala, opravila se, funguje pro místní i uprchlické děti. Je nová práce pro místní i uprchlíky“.

Na setkání starostů někteří navrhli, aby se pozvali uprchlíci z Idomene, že je zvládnou integrovat a vyřeší tím i problémy vylidněných vesnic. Nakonec je politické rozhodnutí jiné.

Dále jedeme do Berlína, do kostela St. Simeon v Kreuzbergu, kde působí Flüchtlingskirche, církev pro uprchlíky. Jde o společnou aktivitu církve a diakonie.

KostelKreuzberg

Kostel St. Simeon v Kreuzbergu (Berlín) je sídlem „uprchlické církve“

Hlavní ideou „uprchlické církve„ je otevřít církev pro uprchlíky a posílit ostatní evangelické sbory, aby s uprchlíky pracovaly. V organizaci pracuje devět zaměstnanců, právníci, sociální pracovníci, zaměstnává je jak diakonie, tak církev. Tady v kostele poskytují každý den sociální a právní poradenství, kurzy němčiny a organizují různá pravidelná setkání – International café, filmový klub, setkávání ženské skupiny apod. Ředitelka organizace však zároveň míní, že ještě musejí přehodnotit ideu „uprchlické církve“. „Nechceme být jen další poradnou pro uprchlíky, to dělají jiní a lépe. Ještě svoje místo hledáme.“

V sobotu ráno se účastníme bohoslužby Eritrejců v malém evangelickém kostele v Treskow, části Neuruppin.

PravBoho1               PravBoho2

Pravoslavné bohoslužby Eritrejců v evangelickém kostele v Neuruppin, Christiane Schulz a jeden z účastníků bohoslužeb

Přicházíme po sedmé ráno, jsou tam již tři muži a žena s nemluvnětem v kočárku. Nepřišel kněz, protože má práci jinde. Stavíme se do uličky, oni zapínají mobil a je trochu slyšet přenášenou bohoslužbu z jiného místa. Věřící reagují na dění v telefonu, uklánějí se při řeči kněze, reagují na liturgii. Společné zpěvy, bohoslužba trvá asi 40 minut. Po ní nám nabízejí tradiční placky s pálivou náplní a k tomu silný sladký čaj. Mluvíme s mladým mužem, byl doma účetním, ale říká, že v zemi není perspektiva, není to život, ale přežívání. Také nechce jít do armády, kde hrozí, že tam bude muset být dlouhou dobu bez jakéhokoli kontaktu s rodinou. Tak utekl. Mluví dobře anglicky, teď se učí německy. Chce pracovat.

Eritrejci tvoří docela početnou komunitu v kraji, jsou to pravoslavní křesťané. V sobotu ráno se scházejí tady v Neuruppin jen v několika lidech, ale v neděli jim půjčují evangelíci ráno kostel v Berlíně, tam jich je hodně.

Pokračujeme na Prima market ve vsi Kyritz. Z Neuruppin jedeme malým mikrobusem, který půjčila Christiane od církve. Tým ethnocateringu tvoří psycholožka Helena, jedna Syřanka a čtyři syrští muži. Na trhu, kde se prezentují regionální výrobci, budou mít pojízdnou tříkolku a budou prodávat, v sobotu syrská jídla, v neděli afghánská. Jídla jsou připravená, na místě se jen ohřejí a servírují.

PřípravyEtnhno1

Porada týmu ethnocateringu před zahájením akce

PosledníPřípravy

Poslední přípravy

Rozhlas

Rozhovor pro rozhlas a servírování VIP hostům

Přijíždíme na místo v devět ráno. Trhy se odehrávají na louce za městem, je tu obrovský stan a před ním na louce chystají předvádět svoji produkci různí výrobci – jsou tu traktory, polní kuchyně, výrobci žaluzií, sekací a žací stroje. Přichystáno je obrovské parkoviště, prý tyto trhy navštěvuje několik set tisíc lidí. Vevnitř ve stanu jsou spíše výrobci regionálních potravin, mezi nimi i speciální tříkolka ESTAruppin. Trh začíná oficiálně pro VIP osoby z regionu, proslovy starostů místních měst a zástupců organizace pro regionální rozvoj moderuje novinář z místního rozhlasu. Po proslovech obchází spolu s VIP hosty stan a každý vystavovatel představuje svoje produkty. Na delší dobu zastavuje i u naší tříkolky, dělá rozhovory s Helenou, vedoucí projektu ethnocateringu, s Christiane i Syřanem Maherem. Ostatní Syřané servírují ukázky jídla hostům. Na sobotu i neděli připravili dvě stě porcí a věří, že je prodají návštěvníkům trhů. Ale nejde jen o prodej a nějaký malý výdělek. Jde o to přitáhnout pozornost návštěvníků, odpovídat na jejich dotazy a získat potenciální zákazníky do budoucna, aby sociální podnik ethnocatering mohl regulérně fungovat.

Zdá se, že tyto trhy by mohly být dobrým začátkem. Když z nich odcházím směrem k autu, které mne poveze na vlak do Prahy, jdu proti davům lidí, které míří na trhy a k hlavnímu stanu, kde se podává jídlo…..

Alena Fendrychová, koordinátorka pro práci s uprchlíky, Diakonie ČCE